Inspirace

V přístupu k dětem i celkové koncepci pedagogiky jsme se nechali inspirovat několika základními filozofickými a pedagogickými směry, které jsou nám blízké a v jejichž duchu budeme svou činnost naplňovat. Jsou jimi především „přírodní“ pedagogické rámce a světonázory jako woodcraft nebo skauting realizované prostřednictvím respektujících přístupů a přirozených výchovně vzdělávacích metod obsažených například v Montessori pedagogice.

Montesori pedagogika

Principy Montessori pedagogiky

Utváření nového vztahu dospělého k dítěti

  • Chování učitele k dítěti je vždy plné respektu k jeho individualitě jako k hotovému člověku
  • Dospělý nemá žádné právo dítě formovat a manipulovat, zaměřuje se na vlastní záporné povahové rysy namísto pozorování záporných vlastností dětí
  • Učitel je rádce a rovnocenný partner, který dítěti pomáhá na jeho cestě objevování a učení se, projevuje maximální vstřícnost, otevřenost, trpělivost k dítěti

 Vlastní objevování poznatků samotným dítětem tj. klíčový princip výchovně vzdělávací činnosti Montessori pedagogiky. Potřeba učit se, porozumět okolí, vyznat se v souvislostech je v nás zakódována přímo geneticky. Při výchově a učení stačí respektovat individuální vývoj a využít senzitivní fáze každého dítěte.

  • Senzitivní fáze  jsou zvláštní  vnímavosti k získávání určitých schopností. Trvají jen určitou dobu a nenávratně se zakončí, ať už jsou využity nebo ne. Člověk se nikdy jisté věci tak jednoduše nenaučí, jako v odpovídající citlivé fázi.
  • Polarita pozornosti  je maximální koncentrace na určitou práci. Pokud je dítě takto zaujato, nemá být vyrušováno a má mu být poskytnut dostatek času, aby práci samo dokončilo.

 

Připravené prostředí

  • Věcné prostředí připravené pro aktuální senzitivní období jednotlivých dětí (speciální výukový program a materiály, proces osvojování poznatků)
  • Osobnost učitele
  • Láska dítěte
  • k dospělým (zpětná vazba pro učitele)
  • k druhým dětem (respektování, spolupráce a pomoc mezi dětmi)
  • k prostředí (vlastní uspokojení a radost dětí)

 

Samostatná práce jednotlivce

Používá se také označení volná nebo svobodná práce, protože dítě si může zvolit:

  • co  =   jaký   materiál  si  vybere, jakou oblast, na čem bude pracovat, co se chce učit a o čem chce získat další informace
  • kde  =  vybírá si místo, kde bude ve třídě pracovat
  • kdy = dítě nepracuje na povel či   podle zvonění, ale motivuje ho jeho polarita pozornosti; každé dítě je na určitou věc „naladěno“ v jinou dobu
  • s kým   =  může  pracovat  samo, ve dvojici, ve skupině

Volná – svobodná práce  však neznamená, že dítě střídá činnosti bez ukončení nebo nedělá nic. Svoboda nespočívá v tom, že dítě zůstane ponecháno samo sobě, nebo že učitel vůbec nezasahuje do jeho vzdělávání a učebních procesů… Nějakou činnost si dítě zvolit musí. Učitel činnost dětí koordinuje a musí využít své pedagogické dovednosti, aby bez příkazů pomohl najít dítěti činnost, která ho zaujme. Svoboda dítěte je samozřejmě chápána jako povinnost, ne anarchie. To znamená, že pokud se dítě pro něco rozhodne, je jeho povinností práci dokončit. Pokud chce dítě pracovat s určitým materiálem, který ho zajímá – samo se svobodně rozhodne – je jeho povinností dodržet daná pravidla. K sebedisciplíně vedou učitelky děti již od mateřské školy.

Dělená odpovědnost Učitel dává dítěti možnost svobodné volby ve výběru činností, ale současně preferuje a pomáhá vybírat činnost pro dítě, které se nedokáže samo rozhodnout. Dává svobodu dítěti tam, kde je schopné převzít  zodpovědnost. Zasahuje v případě, kdy se dítě nudí, nedokáže si vybrat činnost nebo kde jsou porušována pravidla. Dále učitel podporuje a pomáhá dětem, které pomoc potřebují. Snaží se postupně doprovodit dítě do stádia vlastní odpovědnosti.

Skauting

Skauting vychází z myšlenek pokrokových filozofů a pedagogů šestnáctého a sedmnáctého století, kteří začínali vedle čistě exaktního vzdělání prosazovat i praktické dovednosti a prožitek. Byli jimi například Jean Jaques Rousseau, J. B. Basedow, J. H. Pestalozzi, samozřejmě Jan Ámos Komenský a další. Základem je tedy celostní rozvoj osobnosti, původně opřený o křesťanskou tradici, ovšem natolik liberální a tolerantní, že byl přijat v podstatě všemi národy. „Skautská výchova vedla od samého počátku vedla k čestnosti, smyslu pro povinnost, dobrovolné kázni, úctě k hodnotám, optimismu a lásce k přírodě.“ (Nosek, s.7)

Tato základní myšlenka skautské organizace se zrcadlí v jejích výchovných cílech (rozvoje osobní odpovědnosti, lásce k přírodě, smyslu pro povinnost, a dalších, které rozvedu později), které jsou naplňovány konkrétním programem. Ten se v závislosti na soudobých trendech společnosti realizuje participací na projektech ochrany přírody, humanitárních projektech, či projektech zvelebování lokálního prostředí. Z konkrétních aktivit můžeme jmenovat „Čištění Dřevnice“ skautů ze Zlína, dobrovolnou účast na humanitárních sbírkách, brigádní úklidové akce v okolí kulturních památek jako jsou hrady a zámky, realizace programů na akce jako jsou Dny Země, Bambiriáda a podobně.

Celá organizace se v současné době teoreticky opírá o propracovaný systém myšlenek a pravidel, které jsou verbalizovanou podobou výše zmíněných principů a jsou vodítkem pro stanovování konkrétních výchovných cílů.

Hodnoty

Hodnoty skautingu jsou primárně vyjádřeny ve slibu a heslu. Dále je charakterizují tři povinnosti, které se má skaut pokoušet plnit. Jsou jimi:

  • Povinnosti k sobě – osobní zodpovědnost za rozvoj sebe sama a to podle svých nejlepších schopností a možností.
  • Povinnosti k ostatním – vztah jednotlivce ke společnosti a pocit zodpovědnosti za ni v tom nejširším slova smyslu: rodina, obec, země i celý svět, stejně jako respekt k ostatním a k přírodnímu světu.
  • Povinnosti k  vyšším principům.

Na základě myšlenkových základů, které jsou v přímé souvztažnosti s hodnotami skautingu vznikl propracovaný systém metodologie výchovy. Tu příručka definuje jako „soustavu postupné sebevýchovy pomocí

  • slibu a zákona,
  • učení aktivní činností,
  • spolupráce mladých lidí s dospělými (vůdce jako vzor i starší bratr),
  • týmové spolupráce malých skupin – družin, v nichž si sami mladí lidé za vedení dospělých postupně uvědomují a přijímají odpovědnost a cvičí se v sebeovládání zaměřeném k upevňování charakteru, stávají se spolehlivějšími, získávají samostatnost, sebedůvěru a schopnost spolupracovat i vést,
  • postupných podnětných programů, které jsou založeny na zájmech účastníků, na individuálním přístupu i spolupráci; zahrnují hry, užitečné dovednosti, službu obci a převážně se odbývají v úzkém styku s přírodou (to však není podmínkou).“ [Zajíc 2000]
Woodcraft

Protože jsem poznal trýzeň žízně, chtěl bych vyhloubit studnu, aby i jiní mohli pít.“ Tak začíná kniha Dva divoši – nejslavnější dílo Ernsta Thompsona Setona, zakladatele hnutí Woodcraft (Zažitým českým ekvivalentem pro slovo Woodcraft je výraz Lesní moudrost). Sám kdysi napsal, že woodcraft je pro každého od 4 do 94 let, což platí dodnes. Táboření a život v přírodě patří k hlavním pilířům činnosti. Věří se totiž, že to má magický účinek na lidskou duši.

Woodcraft je výchovné hnutí, jehož cílem je celoživotně rozvíjet osobnost člověka. Jde v něm o to, aby se člověk snažil vytvářet lepší (krásnější, harmoničtější) svět (ať už jsou jím myšleni jeho blízcí lidé, město, stát nebo celá planeta). Není pak podstatné, zda se jedná o konkrétní čin „velký“ nebo „malý“ – každý koná, co je v jeho silách (Josef Ablákela Porsch).

Příklady takovýchto činů mohou být různé dle schopností i věku, např.: uklidit odpadky z části veřejného parku; pomoci starší paní s nákupem; vytvářet kolem sebe přátelskou atmosféru; obohatit přátele novým zážitkem, zorganizovat hru, zastat se slabšího, mluvit pravdu atd. Výchova se odehrává především v přírodě. V ní se člověk učí nejen přežít, ale pobývat a cítit se v ní jako doma. Přírodní prostředí po určité aklimatizaci přináší odpočinek, uklidnění, vnitřní rovnováhu i zábavu. Příroda může člověka vést k větší vnímavosti, a proto se snažíme přírodu poznávat.

Woodcraft formuje osobnost člověka v přírodě, aby jej to proměňovalo pro jeho život ve městě. Toto formování napomáhá k jeho seberozvoji (ať si to uvědomuje či nikoli) a k zapojení jeho skrytého potenciálu. Konkrétní přínos je pro každého individuální, může jít například o pěstování fyzické síly a odolnosti; posilování sebedůvěry překonáváním překážek; rozvíjení smyslu pro čistotu (ochrana přírody) atd. K silnému prožitku přispívají i věci, které si člověk k pobytu venku sám vyrobí. Důležité je i umění splynout s prostředím, ať už oblečením nebo chováním.

V současné době žije většina naší společnosti v relativním pohodlí. Počasí má minimální vliv na naše životy, netrpíme hladem, pitnou vodu máme v dosahu, jsme schopni se rychle dopravovat. Tato situace má však i své stinné stránky, například: rychlé šíření nemocí, naši relativní choulostivost, ukládání škodlivých látek do organismu, devastace životního prostředí.
Kdo prožije bouřku v horách, kdo ví, co je rozdělávat oheň za deště, kdo si umí užívat slunečného dne na břehu potoka uprostřed divočiny, je posílen do každodenního života (Josef Ablákela Porsch).

Vše výše uvedené krásně vystihuje drobný příběh vyprávěný E. T. Setonem:

Stoupání na horu

Daleko na vyprahlém Jihozápadě stojí indiánská vesnice a za ní se tyčí z pouště vysoká hora. Vyšplhat na tuto horu znamenalo velký čin, a tak všichni chlapci ze vsi toužili, aby se o to mohli pokusit. Jednoho dne jim náčelník řekl: „Nu tak, chlapci, dnes se můžete všichni pokusit na tu horu vylézt. Vyjděte hned po snídani a jděte každý tak daleko, jak dokážete. Až budete unaveni, vraťte se, ale každý z vás mi přinese větvičku z toho místa, kam až došel.“

Vydali se na cestu plni naděje a každý cítil, že jistě dorazí až na vrchol.

Ale brzy se loudavě vrátil tlouštík a vztáhl k náčelníkovi ruku, v níž držel kaktusový list. Náčelník se usmál a řekl: „Milý hochu, ty ses vůbec nedostal k úpatí hory; ani jsi nepřešel poušť.“ Později se vrátil druhý chlapec. Přinesl šalvějovou snítku. „Došel jsi na úpatí hory,“ řekl náčelník, „ale vzhůru jsi nešplhal.“

Další hoch měl větvičku lindy. „Dobře,“ řekl náčelník, „ty ses dostal až k pramenům.“

Později přišel další chlapec s trnitou větvičkou. Když ji náčelník uviděl, usmál se a řekl: „Ty jsi šplhal vzhůru; dostal ses až k prvnímu kamenitému splazu.“

Odpoledne dorazil hoch s cedrovou snítkou a stařec řekl: „Podal jsi dobrý výkon, dostal ses až do poloviny hory.“

O hodinu později přišel hoch s borovou větvičkou. Tomu náčelník řekl: „Výborně! Ty jsi vyšplhal až ke třetímu pásmu, měl jsi za sebou tři čtvrtiny výstupu.“

Slunce už stálo nízko, když se vrátil poslední. Byl to vytáhlý krásný chlapec vznešené povahy. Přicházel k náčelníkovi s prázdnýma rukama, ale oči mu zářily: „Můj otče,“ řekl, „dostal jsem se tam, kde nebyly žádné stromy – neviděl jsem žádné větvičky, ale spatřil jsem Zářící Moře.“

Také starcova tvář se rozzářila, když slavnostním hlasem říkal: „Poznal jsem to! Když jsem ti pohlédl do tváře, poznal jsem to. Ty ses dostal až na vrchol. Nepotřebuješ žádnou větvičku. Je to napsáno v tvých očích, zvoní to v tvém hlase. Pocítil jsi nadšení, můj hochu, viděl jsi nádheru hory.“

                                                                                                                 E. T. Seton

„Nedostane-li žena koho chce, běda tomu, koho dostane.“ Mark Twain